Z Prahy jsme vyrazili v pátek 8. 10.2004 po čtvrté hodině odpoledne. K Cínovci jsme dorazili za hodinu a půl a na čerpací stanici jsme si dali před cestou poslední české jídlo. Jídlo bylo vynikající, většinou jsme měli knedlo-zelo-vepřo, nebo špenát, nicméně k nelibosti našich něžných protějšků neměli brambory a čekací doba byla velmi dlouhá. Z Cínovce jsme vyrazili v sedm hodin večer.
Do města Frederikshavn v Dánsku, kde jsme se měli nalodit na trajekt, jsme dorazili v sobotu v 7,30 hodin ráno. Zaparkovali jsme jako první na parkovišti a čekali, až začnou pouštět auta na náš trajekt. Trajektem jsme jeli až do hlavního města Norska, do Osla.
Po vyplutí jsme se již nedostali k autu, takže jsme si každou další plavbu trajektem brali sebou vše, co jsme mohli potřebovat. K otevření kabin jsme dostali kartu, s kterou jsme se chvilku prali, než jsme se ji naučili používat. V kabinách byly toalety i sprcha a celkový komfort byl vysoký. Okamžitě jsme zalehli a usnuli. Dvě hodiny před přistáním nás probudili a museli jsme opustit kabiny. Přesunuli jsme se do některého z mnoha prostorných sálů, které se na trajektu nacházeli. Do auta jsme byli vpuštěni deset minut před odjezdem z lodi. Cesta po moři z Dánska do Norska trvala více než osm hodin. V Oslu jsme se vylodili v sobotu v 18,40 hodin. Moře bylo klidné a počasí slunečné, s mírným větříkem.

Z Osla jsme okamžitě vyjeli směr Lillehammer, Trondheim, Mo i Rana, Polární kruh, Bodo. Kousek za Oslem skončila dálnice a celé Norsko jsme projeli po "normální" okresce. Pro Čecha moc normální nebyla, jelikož byla dostatečně široká, absolutně bez děr a kolejí. všude značená dlouhými plastovými tyčemi s reflexními pruhy pro případ hlubokého sněhu. Jelo se po ní fantasticky. Moc dlouho nám ani netrvalo zvyknout si na to, že je v Norsku povolená maximální rychlost jen 80 km/hod a to i na té 30 kilometrové dálnici co vedla z Osla. Byly tam chvilkami výjimky, že byla povolena i rychlost 100 km/hod. Na 80 km/hod rychlost si v Norsku zvyknete rychle, protože Norové rychleji nejezdí a téměř nikdy nepředjíždějí. Pokud tam nechcete vypadat jako piráti silnic a tupci z východu, tak se velice rychle přizpůsobíte. My jsme k tomu měli hned dva důvody. První byly vysoké pokuty a tím druhým důvodem bylo, že jsme měli polepené auto českou vlajkou a nechtěli jsme dělat ostudu. S vysokou cenou nafty jsme počítali, ale velmi mile nás překvapila spotřeba našeho extra naloženého drobečka (9 litrů/100 km), který vezl kolem tří tun. Takže konečné účtování za dopravu bylo velmi potěšující.

Do Bodo jsme dorazili v neděli v 15,05. Na tachometru se objevila číslice 2427 km (počítáno z Prahy). Měli jsme neskutečnou smůlu, protože jsme trajekt nestihli o pět minut. Dojeli jsme k závoře ve chvíli, kdy byl trajekt jen dva metry od mola. Počkali jsme tedy v čekárně, která byla nonstop otevřená s čistými toaletami a především skvěle vyhřívaná. Jelikož další trajekt jel až ve 20,00 hodin, udělali jsme si malou procházku městem, kde jsme nalezli informační centrum. V info centru jsme získali telefony na ubytování na Lofotech. Protože jsme věděli, že na Lofoty dorazíme nejdříve o půlnoci, velmi nám to pomohlo. První jsme vybírali ubytování podle ceny a podle toho, jestli se jednalo o hotel, nebo rybářskou chajdu. Vybrali jsme asi tři rybářské chajdy a Marek začal obtelefonovávat jednotlivé majitele. Dohodl se s jedním, který mu popsal cestu k domu.

Z Osla jsme okamžitě vyjeli směr Lillehammer, Trondheim, Mo i Rana, Polární kruh, Bodo. Kousek za Oslem skončila dálnice a celé Norsko jsme projeli po "normální" okresce. Pro Čecha moc normální nebyla, jelikož byla dostatečně široká, absolutně bez děr a kolejí. všude značená dlouhými plastovými tyčemi s reflexními pruhy pro případ hlubokého sněhu. Jelo se po ní fantasticky. Moc dlouho nám ani netrvalo zvyknout si na to, že je v Norsku povolená maximální rychlost jen 80 km/hod a to i na té 30 kilometrové dálnici co vedla z Osla. Byly tam chvilkami výjimky, že byla povolena i rychlost 100 km/hod. Na 80 km/hod rychlost si v Norsku zvyknete rychle, protože Norové rychleji nejezdí a téměř nikdy nepředjíždějí. Pokud tam nechcete vypadat jako piráti silnic a tupci z východu, tak se velice rychle přizpůsobíte. My jsme k tomu měli hned dva důvody. První byly vysoké pokuty a tím druhým důvodem bylo, že jsme měli polepené auto českou vlajkou a nechtěli jsme dělat ostudu. S vysokou cenou nafty jsme počítali, ale velmi mile nás překvapila spotřeba našeho extra naloženého drobečka (9 litrů/100 km), který vezl kolem tří tun. Takže konečné účtování za dopravu bylo velmi potěšující.

Do Bodo jsme dorazili v neděli v 15,05. Na tachometru se objevila číslice 2427 km (počítáno z Prahy). Měli jsme neskutečnou smůlu, protože jsme trajekt nestihli o pět minut. Dojeli jsme k závoře ve chvíli, kdy byl trajekt jen dva metry od mola. Počkali jsme tedy v čekárně, která byla nonstop otevřená s čistými toaletami a především skvěle vyhřívaná. Jelikož další trajekt jel až ve 20,00 hodin, udělali jsme si malou procházku městem, kde jsme nalezli informační centrum. V info centru jsme získali telefony na ubytování na Lofotech. Protože jsme věděli, že na Lofoty dorazíme nejdříve o půlnoci, velmi nám to pomohlo. První jsme vybírali ubytování podle ceny a podle toho, jestli se jednalo o hotel, nebo rybářskou chajdu. Vybrali jsme asi tři rybářské chajdy a Marek začal obtelefonovávat jednotlivé majitele. Dohodl se s jedním, který mu popsal cestu k domu.

Trajekt z Bodo do Moskenes jel necelé čtyři hodiny. Platili jsme při opuštění auta. Ten komu jsme platili měl velmi vymakanou brašnu s mechanikou na karty. Když někdo platil kartou, tak doba od podání karty a vrácení karty se stvrzenkou byla neuvěřitelných 8 sekund. To by se u nás nikdy nestalo. Cestu všichni cestující přečkali na obrovské společné palubě, kde byl dostatek křesel i stolků. Než se setmělo, měli jsme i pěkný výhled na moře. Z Moskenes jsme se vydali do nezápadnější vesničky na Lofotských ostrovech. Do městečka A*, kde jsme měli připravené ubytování, jsme dorazili v neděli chvilku před půlnoci.

Na Lofotech bylo poměrně chmurné podzimní dešťové počasí. Venkovní teplota se pohybovala kolem 10 stupňů a vál silný vítr. Vůbec jsme nevyužili zimní oblečení, ale spíše podzimní nepromokavé. Brzy jsme zjistili, že kosatky na které jsme se hlavně těšili, se na Lofotech objeví až za čtrnáct dní. Nicméně to nás neodradilo si Norsko pořádně vychutnat.
Chajda, kterou jsme si vyhlédli v prospektech, byl hezký domek u moře pro 8 lidí. Domek byl plně zařízený, s koupelnou, záchodem, kuchyní s jídelnou a třemi ložnicemi. V kuchyni byla lednice, rychlovarná konvice, normální konvice, kávovar, plotna a elektrický gril. Samozřejmě nádobí, příbory a jar. Zásuvky v celém domku byli použitelné pro naše zástrčky. Domek byl celý dřevěný i uvnitř.
Přijeli jsme do zcela prázdného, otevřeného, rozsvíceného a vytopeného domku s tím, že pan domácí se objeví až ráno. Důvěra místních lidí nás až zahanbila. Celou dobu jsme se v Norsku necítili ani chvilinku jako nežádoucí, nechtění, či podezřelí z nějakého podvodu.
Na Lofotech jsme v úterý u vesničky A* udělali jeden ponor do moře a jeden ponor do jezera, jehož hloubka se přesahovala sto metrům. První ponor byl na otevřené straně moře. Potápěli jsme se všichni kromě Zuzky, která neměla suchý oblek a první ponor v mokrém si chtěla vyzkoušet na klidné vodě. Vstup byl velmi komplikovaný. 200 metrů slézání k vodě s plnou výstrojí po kamenitém srázu. Voda měla kolem 7 stupňů a byla rozbouřená, takže zanoření od břehu i návrat ke břehu byli malým dobrodružstvím. Pod vodou byli nádherně velké oranžové chaluhy, voda měla nazelenalou barvu a viditelnost se pohybovala kolem 15 metrů. Potkali jsme velké hejno ryb, asi osm medůz velkých jako fotbalový míč, krabi, platýze. Kája si prořízl nožíkem sucháč a v půlce ponoru nás opustil. Patrikovi zatekla levá ruka až po loket a Silvě bylo špatně od žaludku. A aby toho nebylo málo, tak jakmile jsme vylezli z vody, tak se spustil déšť.
Na druhý ponor šel jenom David, Marek a Karel. Potápěli se v jezeře o kterém nám pan domácí tvrdil, že je plné ryb. Kluci však nenarazili ani na jedinou a takhle mrtvé jezero ještě nikdy neviděli. Jezero mělo jen 5 stupňů a kluci vylezli trošku vymrzlí.

Kvůli nepříznivému počasí a špatnému přístupu do vody, jsme se rozhodli opustit Lofoty a kouzelnou vesničku A*, a přesunout se na jinou lokalitu. Ve středu 13.10. brzy ráno jsme se vydali na cestu směrem k Trondheimu a Kristiansundu, kde jsme chtěli udělat několik ponorů. Jeli jsme přes pevninu po trase A*, Narvik, Fauske, Mo i Rana, Steinkjer, Trondheim, Kristiansund. Asi 70 kilometrů před Kristiansundem nás předjel Nor ve Volvu a dvě minutky nato vyletěl v zatáčce a otočil auto přes střechu na bok. Karel mu pomohl ven z auta a poté jsme společně za pomoci lana přetočili auto zpět na kola. Nor si vyndal telefon a doklady a jel s námi do města. Na náš dotaz co bude s otevřeným autem odpověděl, že zavolal odtahovku a ta vše zařídí. On u auta čekat nemusí. Další výhoda Norska. Za naši pomoc nás na jednom malém trajektu, kterým jsme museli jet pozval na palačinky s velmi chutnou polevou.
V Kristiansundu jsme se na jednom náměstí s Norem rozloučili a k milému překvapení (především pro Marka) se na tomto náměstí nacházel Burger King (lepší obdoba McDonalds). Za různé burgry, které jsme nemohli ani sníst jsme utratili 294 NOK (asi 1200,- kč). Jídlo bylo v Norsku celkově velice drahé. Z Města jsme to měli namířeno na Atlantickou radiálu, kde jsme chtěli nalézt vhodné ubytování. Nalezli jsme ho na poloostrově Averoy ve vesničce Rangoy, kde jsme se ubytovali v super domku pana Rangoye, kterému patřila nejen vesnička, ale i pozemky okolo. Pan Rangoy nám pronajal dům i s lodí na 7 dní.
Zde jsme udělali celkem 9 ponorů. Ve zdejších vodách se také nacházeli velké oranžové chaluhy, spousta krabů od 30 - 50 cm, velké množství ryb, u dna jsme každou chvíli narazili na platýze nebo na mořského ďase. Jednou za dva ponory se nám poštěstilo najít humra a Karel se Silvou dokonce narazili na malého rejnoka. Z lodi jsme pak viděli delfíny, které bychom tu nikdy nečekali.
Voda tu měla stabilních 8 stupňů a na povrch bylo kolem 10 stupňů, slunečno, bez větru. Parádní počasí na potápění. Zuzka se osmělila a zkusila ponor v mokrém obleku. Vydržela pod vodou skoro 30 minut a během ponoru jí zima nebyla. Takže dala celkem šest ponorů. Během pobytu v Rangoy jsme si jeden den zajeli na malý výlet do mořského akvária v A*lesundu, kde jsme si stačili prohlédnout i toto krásné městečko.

V pátek 22.10. jsme v 6,15 vyrazili na cestu domů. Na tachometru jsme měli číslo 4794 km. Jeli jsme do Molde, kde nám díky drobnému zaváhání na křižovatce zase ujel trajekt. David byl z toho tak rozhozen, že při couvání lehce ťukl naším fordem do kamionu. Kamion byl v pohodě, ale ford si odvezl drobný škrábanec. Trajekt nás převezl do Vestnes a dále jsme pokračovali na Doma*s, Lillehammer, Oslo. Do Osla jsme dorazili v 15,38 hodin a na tachometru bylo 5372 km.
Trajekt do Dánského Frederikshavnu odplouval v 19,30. Cena byla skoro dvojnásobná. Tento vysoký rozdíl ceny oproti cestě do Norska byl vysvětlen s tím, že zpáteční cesta je vždy dražší a navíc cestujeme v pátek, kdy je největší příplatek. Napadlo nás, že bylo lepší zaplatit v Praze i zpáteční lístek, jenomže my v té době nevěděli, kdy se vrátíme. Brzy jsem pochopili páteční příplatek. Počítejte s tím, že cestou z Norska budou ostatní cestující (Norové) zcela "na šrot". Pro Nory je to jedna z mála příležitostí, jak si dát pořádně do nosu a vůbec nezáleží na věku a pohlaví. Není výjimkou že potkáte dvě šedesátileté dámy ve stádiu otravy alkoholem, kdy se navzájem podpírají, či již bezvládně leží na podlaze. Oni z trajektu nevystupují, ale přespí v něm a na cestě zpět se dostávají z kocoviny. Je obdivuhodné, jak rychle dokáže obsluha uklidit takový nepořádek, aniž by jste tušili, co se tady dělo. Rozbité sklenice, nedopalky típnuté o zem, zvratky apod.
Náš trajekt se díky velkým vlnám nejen ošklivě houpal, ale hlavně prodloužil svou plavbu nejméně o tři a půl hodiny. Nikdy bych nevěřil, co dokáží udělat vlny s tak obrovskou lodí, jako byl náš několikaposchoďový trajekt.
Do Frederikshavnu jsme dorazili v sobotu 23.10. v 7,30 hodin.Okamžitě jsme vyrazili směr Hamburg, Hannover, Magdeburg, Sitten, Dresden, Cínovec, Praha. Po cestě jsme si v Německu dali ještě jednu zastávku v Burger Kingu. Do Prahy jsme dorazili ve 22,00 hodin a na tachometru byla číslice 6550 km.