Wilhelm Heidkamp | Anton Schmitt | Dieter von Roeder | Herman Kuhne | Martha Heinrich Fisser | Strassa | Neuenfels | Romanby

Operace Weserübung je kódové jméno pro přepadení Dánska a Norska Hitlerovským Německem za II. světové války. Hitler se k tomuto kroku odhodlal poté, co ho zásahy Royal Navy v norských výsostných vodách (zejména zásah proti Altmarku) a neskrývané přípravy Francie a Velké Británie k invazi do Skandinávie přesvědčily o tom, že Britové nehodlají akceptovat norskou a švédskou neutralitu. Jelikož železná ruda ze Švédska byla pro německý válečný průmysl naprosto nepostradatelná, nezbylo mu než jednat. Jako nejlepší formu reakce pak zvolil vlastní úder.

Je evidentní, že napadené země nečekaly německý útok a stejně tak je zjevné, že Winston Churchill (tehdy první lord admirality) a jeho vojenští poradci hrubě podcenili možnosti Německa. Známý je Churchillův výrok, který pronesl 2 dny po zahájení německého útoku:

Toto zhodnocení situace možná i bylo realistické, ovšem faktem je, že německé akce, byť přehnaně velkorysé a v mnohém ohledu až fušersky velkomyslné, byly relativně solidně naplánované a energicky provedené, a že součinnost Royal Navy a jednotek expedičního sboru byla natolik špatná a zmatená, že byl nakonec německý úspěch (s malou mezihrou u Narviku) téměř úplný.

Operace byla zahájena 9. dubna 1940. Německá výsadková vojska podporovaná letectvem a námořnictvem zaútočila na Dánsko a Norsko. Zatímco Dánsko bez boje kapitulovalo, Norové se postavili na odpor. Nedokázali však dostatečně čelit nečekanému útoku a Německo obsadilo všechny důležité přístavy. Vláda a královská rodina organizovaly odpor ve vnitrozemí, ten byl však narušován proněmeckým exponentem Vidkunem Quislingem. Navíc byly norské síly zcela odříznuty od pomoci západních spojenců a mnoho na tom nezměnilo ani britské vylodění okolo Narviku, které přineslo jen částečný úspěch, jednak díky hrubým chybám britského velení, jednak díky faktu, že Německo mělo prakticky po celou dobu bojů v Norsku výraznou až absolutní vzdušnou převahu.
Když pak navíc došlo ke katastrofě ve Francii, musela být většina kapacit Velké Británie převelena k ochraně vlastního území před hrozícím vyloděním. Za této situace mohly mít boje jen jediný výsledek: Britové evakuovali své jednotky z Norska 8. června 1940 a Norsko samo kapitulovalo dva dny poté.

Je nepochybné, že Hitler byl k této akci dohnán a že za ni krutě zaplatil - německé hladinové loďstvo utrpělo strašlivé ztráty (včetně těžkého křižníku Blücher a dvou lehkých křižníků, Königsberg a Karlsruhe) a jeho zbrusu nová flotila torpédoborců byla téměř vyhlazena (Německo jich ztratilo celkem 10). Na druhé straně i přes tyto nepříznivé výsledky bylo německé vítězství jednoznačné - i britské námořnictvo utrpělo těžké ztráty (včetně letadlové lodi HMS Glorious) a pozemní a vzdušná střetnutí pak skončila naprosto jednoznačně - britské síly i norské vládní jednotky byly deklasovány a Británie mohla být ráda, že se jí podařilo většinu jednotek z Norska evakuovat. Německo ve výsledku získalo spoustu výhodných základen pro operace leteckých a námořních sil, které pak používalo k boji proti spojeneckým konvojům.

---

Norské lodě Německé lodě Ostatní

Okupace Dánska a Norska vedla k naprosté izolaci Švédska a Finska od západních Spojenců. Zatímco pro Švédsko to pouze znamenalo, že bude muset učinit určité ústupky Němcům, pro Finsko představovala vzniklá situace mnohem bezprostřednější hrozbu. Za nové situace bylo totiž odříznuto od vojenských dodávek z Británie a Francie a ztracena byla i možnost, že by mu tyto státy v budoucnu mohly poslat na pomoc vojenské jednotky (navíc bylo logické, že po porážkách v Norsku a Francii začali mít Finové pochybnosti o jejich schopnosti komukoliv účinně pomoci). Jelikož SSSR i nadále představoval pro tuto zemi smrtelnou hrozbu a stupňoval napětí, mělo Finsko jen dvě možnosti: buďto mohlo čelit SSSR samo, nebo se spojit s Německem. Jelikož první možnost byla shledána zcela nerealistickou, nezbyla mu nakonec než druhá možnost.